Téma identity, genderu, transsexuality a definitivního uzavření jednoho životního období, co po mně, tedy po ní, zůstalo. Věci vyvolávající bouřlivé emoce v jednotlivci, ale pro společnost celkem zanedbatelné. Autoportréty vystihující tuto skutečnost a znovuobjevení deníku, který život před coming outem reflektuje skrze pocity a životní události.
Deník první
4. 7. 2019
Už je to skoro dva měsíce, co tady melu, jak bych chtěla být někým jiným. Třeba je to jen přechodný stav, uvidíme.
14. 7. 2019
Když se rozčílím, začnou mě uklidňovat „Maruško, to je dobrý, vždyť jsi naše holka šikovná“ a to je mi pak ještě hůř, nejsem holka a nejsem Maruška.
Občas zapomenu na to, že doopravdy jsem žena, a když se rozvzpomenu, je mi to líto.
17. 7. 2019
Včera jsem tančil. Tak jako obvykle všechno možné. Neměl jsem celé odpoledne podprsenku. Škrábala mě. Tančil jsem bez ní a nijak mi to nevadilo, ba naopak, byl jsem šťastný. Jenže asi po půl hodině mi začalo být v tričku vedro. Já si ho nemohl sundat.
Zase jsem si vzpomněl, že jsem holka. Nepříjemný to pocit.
3. 8. 2019
Už skoro tři měsíce…Nevím, jak dál.
Jsem sám. Čím dál tím víc se hnusím sám sobě.
6. 8. 2019
Mamka mi říkala, že se před dovolenou mám oholit. Oholila jsem se dole a v podpaží. Nohy mám krásně zarostené.
9. 8. 2019
Má sedmiletá ségra se mě ptala, jestli chci, aby mi lidi říkali, že vypadám jako kluk. Dlouho jsem mlčel, a pak řekl, že ne.
15. 8. 2019
Zase jsem neměl daleko k tomu, abych se rozbrečel. V práci mi zase kamarád ze srandy říkal mužským rodem a pak najednou přešel na ženský. Já jsem si to uvědomil, ale podařilo se mi udržet slzy.
12. 9. 2019
Včera se mi zdál sen. Byl přímo hororový. Zdálo se mi, že jsem se probudil a vedle mě jsem ležel já, ale mrtvý. Prostě tělo bez duše, ale vypadal jsem asi tak, jako když mi bylo tak třináct. Sahal jsem tomu mrtvému tělu na ruce a pamatuju si, jak to bylo divné.
17. 9. 2019
Tento měsíc jsem ještě nedostal měsíčky. Bojím se, že je dostanu ale ještě větší strach mám z toho, že je nedostanu, musel bych na gynekologii, a tam by mi dali injekci na to, abych to dostal.
V této době jsem měl kamarádku, která měla právě ten samý problém. Ona to však brala zcela přirozeně.
Nemám, zajdu k lékaři, budu mít. Ale pro mne byla injekce pro nastartování menstruace zhmotnění mých dosavadních představ o slově „bezmoc“.
Nejsem žádná velká drag queen, nikdy jsem nevystupoval, nepředváděl se takto, ale když se můžu vyřádit a je to ve spojení s make-upem...Mám rád barvy, mám rád oční stíny a třpytky a štětečky a rtěnky a tak dále. Proč? A musí být vždycky nějaké proč? Během svého coming outu jsem byl upnut na čistě pánské věci a štvalo mne, když jsem musel mít cokoli dámského. S odstupem času a postupným vyrovnáváním se sám se sebou, mi tento fakt již tolik nevadí. V obchodech aspoň můžu projít dvakrát tolik oblečení. Mám dámské i pánské věci, mám líčení a krém na podporu růstu vousů, mám tanga a mám boxerky a již nedělám rozdíl mezi "dámským" a "pánským" . Abych mohl poznat svou ženskou stránku, musel jsem se stát klukem.
15. 1. 2024
Mezi fotografiemi věcí dnes a zápisky z deníku je časový rozptyl pěti let. Vždy jsem si říkal, že jednou ten deník vytáhnu, všemu se zasměji a bude mi dobře. Dlouhou dobu jsem však nemohl deník ani vidět, nedokázal jsem reflektovat své pocity, nezvládl se vidět v zrcadle a ani se na sebe podívat na fotografiích. Mé tělo nebylo mé.
Přepisuji ho po pěti letech, s relativním klidem a údivem, že jsem to přežil.
Nemůžu říct, že bych se tomu zasmál, ale je to bezva.
Deník druhý
12. 2. 2025
Je mi špatně, chce se mi brečet. Jsem na nic, nic jsem nedokázal. Dělám všechno, ale nic pořádně. Ve fotografii nevidím budoucnost. Chtěl bych být nemocný, abych nemusel dělat to, co musím, abych nemusel chodit, kam musím. Zlín mě nebaví.
3. 11. 2025
Nevím, kdo jsem. Filip Hnilica byl cíl. Filip Javier je nový začátek, sen. Bojím se, nevím, co dál. Když vidím ty dvě jména napsané nevím, co je mi blíž. Já se strašně bojím, co když udělám špatně?
4. 11. 2025
Začal jsem znovu chodit do tanečních kurzů. Kdykoli je dámská volenka zůstanu sám, i když je ve finále volných pět holek. Naivně jsem se domníval, že tomu bude jinak než na tanečním na střední. Zůstal jsem sám jako holka, zůstávám sám jako kluk.
1. 12. 2025
Již jsem skoro zapomněl jaké je to cítit. Díky antidepresivům je vše tak zploštělé, že snad ani nemám co říct. Jsem unavený.
7. 12. 2025
Chtěl bych být Javier. Když to máma poprvé přečetla, jakobych konečně poprvé slyšel svoje jméno. Pomalu přestávám mít strach z injekcí. Asi to bude tím, že jsem přibral a už se ne vždy vyvrátím při odběrech. Přemýšlím nad operací. Zdálo se mi o tom několik snů, že jsem se probudil z narkózy a byl jsem šťastný.
Kdysi mi paní na matrice řekla: „Však to máte jedno, jak se budete jmenovat. Stejnak to máte jen na chvíli.“ Bylo to proto, že jméno Philippe (genderově neutrální podoba jména Filip) nemohla najít v chytré knize se schválenými jmény. Po přemlouvání se podívala znovu a zjistila, že se jen přehlédla. Jinak ta zmiňovaná chvíle trvala šest let.
8. 12. 2025
Chtějí odborný posudek. Příjmení Javier mi zatím neschválí.
4. 12. 2025
Anýzek mi pomáhá přežít svět.
3. 2. 2026
Držím v ruce novou občanku, nový rodný list a jen koukám. Já sám si připadám jako "nový". To už je opravdu úředně všechno?