Dušan Samo Jurkovič (1868–1947) byl výraznou osobností středoevropské architektury přelomu 19. a 20. století. Jeho tvorba vychází z hlubokého vztahu k lidové kultuře, především k valašské, slovenské a moravské dřevěné tradici, kterou dokázal přetvořit do moderní podoby odpovídající duchu doby. Společně s inspiracemi anglického hnutí Arts & Crafts, secesí a národopisnými studiemi vytvořil osobitý styl, který je dnes považován za jeden z vrcholů středoevropského secesního a folk-ornamentálního výrazu.
Jurkovič byl nejen architekt, ale i návrhář interiérů, nábytku, zahradních úprav a památníků. Velkou část díla vytvořil v době svého působení na Moravě a ve Slezsku, kde realizoval stavby, jež harmonicky propojují architekturu s krajinou. Jeho cit pro materiál, detail a lidské měřítko zůstává inspirací napříč obory a jeho stavby dnes patří k nejvýraznějším symbolům kulturní identity regionu.
Křížová cesta na Svatém Hostýně vznikala na počátku 20. století jako součást rozsáhlejší obnovy poutního areálu. Dušan Samo Jurkovič ji pojal jako citlivé propojení architektury s krajinou: jednotlivá zastavení nejsou rozmístěna mechanicky, ale vycházejí z rytmu terénu a z atmosféry lesa, do kterého se přirozeně začleňují. Dřevo, kámen, ornament i drobný detail zde společně vytvářejí prostředí, v němž se duchovní rozměr prolíná s přírodní scenérií Hostýna.
Dnes je Jurkovičova křížová cesta vnímána jako jeden z charakteristických prvků celého areálu. Probíhající restaurátorské práce obnovují původní povrchy, barevnosti a ornamentiku, takže návštěvníci mohou vnímat zastavení v podobě, která odpovídá autorově původní představě.
Maměnka z roku 1899 byla navržena jako ubytovací útulna a její klidný, vyrovnaný ráz odpovídá praktickému účelu stavby. Střídmější ornamentika, pravidelný rytmus fasád a účelná dispozice jsou doplněny typickým Jurkovičovým tesařským detailem, malovanými prvky a citlivou barevností, díky nimž stavba přirozeně zapadá do beskydské krajiny. Po celou svou historii sloužila především turistům – za první republiky jako živé centrum turismu, později jako rekreační zařízení, přičemž si uchovala intimní měřítko i atmosféru horského útulku.
Po požáru sousedního Libušína prošla Maměnka rozsáhlejší rekonstrukcí, která se zaměřila na statické zajištění, opravu výplní, obnovení barevnosti a restaurování dřevěných prvků. Dnes opět funguje jako ubytovací objekt a návštěvníci v ní mohou vnímat praktičtější, ale stále výtvarně svébytnou polohu Jurkovičovy architektury. Stavba zůstává autentickou součástí Pusteven a tvoří přirozený protipól výrazově bohatšímu Libušínu.
Libušín, postavený rovněž v roce 1899, představuje výrazově nejbohatší podobu Jurkovičovy tvorby. Stavba je komponována jako dřevěný dům s výraznou barevností, bohatou ornamentikou a symbolickými motivy, které vycházejí z valašské tradice a slovanské mytologie. Po dlouhá desetiletí sloužil Libušín jako společenský dům a restaurace, stal se centrem života na Pustevnách a ikonou celé oblasti, zatímco Maměnka plnila především ubytovací funkci.
Požár v roce 2014 výrazně poškodil konstrukci i výzdobu, což vedlo k jedné z nejpečlivějších rekonstrukcí v české architektuře. Odborníci vycházeli z archivů, dochovaných částí i digitálních podkladů, aby obnovili stavbu co nejblíže původní podobě. V roce 2020 byla rekonstrukce dokončena a Libušín se znovu otevřel jako restaurace a kulturní prostor. Dnes tvoří s Maměnkou harmonickou dvojici dvou odlišných, ale vzájemně doplňujících se podob Jurkovičovy tvorby.
Jurkovičův dům (1902–1903) byl navržen jako lázeňský penzion, jehož architektura propojuje tradiční dřevěné tvarosloví s moderním pojetím lázeňské budovy. Autor zde uplatnil charakteristické prvky svého stylu – barevnost, dekorativní motivy a výrazné členění hmot, které stavbě dodávají živost a harmonii. Budova se přirozeně stala součástí luhačovické kolonády a již od počátku vytvářela prostředí, které působí příjemně a kultivovaně.
V průběhu 20. století se dům přizpůsoboval praktickým potřebám lázeňského provozu, ale jeho vzhled zůstal rozpoznatelný a pevně propojený s atmosférou Luhačovic. Dnes slouží jako hotel a tvoří významnou dominantu lázeňské promenády.
Sluneční lázně, navržené v letech 1902–1903, představují originální lázeňský koncept založený na pobytu na světle a čerstvém vzduchu. Celé řešení působí vzdušně a ornamentální prvky vytvářejí jemnou estetiku, která ladí s okolní krajinou i lázeňským charakterem Luhačovic.
V proměnách 20. století sloužily lázně různým procedurám a vždy si udržely spojení s přírodním prostředím, na kterém jejich funkce stojí. Dnes jsou součástí relaxačního a léčebného zázemí lázeňského areálu. Proběhla zde obnova zaměřená na navrácení původního vzhledu dřevěných konstrukcí a barevnosti, takže lázně znovu působí svěžím, lehkým dojmem, který byl základní myšlenkou Jurkovičova návrhu.